Pes - nejlepší přítel člověka

V květnu 2012 jsme se rozhodli že si pořídíme pejska. Jelikož s přítelem žijeme "docela aktivně" (myslím tím že tři roční období jsme venku co se dá, naopak v zimě se zazimujeme jako medvědi) - aby nedošlo k omylu nemyslím tím sport  , tak jsme se rozhodli že pro naše procházky si pořídíme naše před dítě - pejska , ale ne jen tak ledajakého - JACK RUSSLA ! Vyhlídli jsme si jednoho krásnýho, přítel trval na svém že musíme mít kluka (asi nějaký strach aby ženský nebyly v převaze), tak se stalo a adoptovali jsme (ne moc levně) Ronníčka.

Byl to andílek, zvídavý, nebojácný a rozený obranář s neskutečným vděkem za každý náš věnovaný čas jemu. Pořád jsme si hráli a běhali po venku. A Ronny rostl a Rostl. Nikdy nezapomenu na první jeho okamžiky - kdy viděl vodu, kdy se naučil čůrat venku, kdy se začal učit novým a novým věcem. Bylo to jak vychovávat vlastní dítě (nebo alespoň pro mě jelikož žádné nemám). Byl to roztomilý "páničky" kluk , ale jak to tak bývá i psi rostou.

Další fáze "dospívání" vypadala následovně - seznámily jsme ronníčka s jeho kamarádkou Jessinkou (je to fenka staffordíka mých rodičů) samozřejmně jak to v každé rodině bývá, padli si do oka a jsou nerozlučitelní kamarádi. Pak jsme jeli na dovolenou, Ronnyho nám hlídali rodiče 2 týdny. Jessinka je moje princezna ale co ho naučila jí nikdy nezapomenu. Takže po návratu domů mi můj milý páničky hoch začal dělat puberťácky výrazy, zdrhat mi za srnkama za myškama, no prostě za vším co se hne ( do té doby lovil jen hmyz a motýly). Doma už nebyl takový zlatíčko, jakmile se mu něco nelíbilo dával nám to pěkně sežrat ...

Pak se uklidnil a byl zas k nezaplacení. Momentálně jsme ve fáze "brutální puberty a zkoušení co páníčci vydrží"

Začal neskutečný teror, když milý Ronny neměl co chtěl. Začal nám kousat nábytek, pak z naschválu čůrat po koberci, žrát jídlo ze stolu, lízt nám po celé kuchyňské lince aby se dostal k jídlu (přes stůl tam nějak vyšplhal), kousat gauč, když jsem něco musela dodělat do práce a přítel byl v práci a já neměla prostě čas - bohužel mi to dal pěkně sežrat sedl si vedle mě na gauč a začal na truc čůrat a to trvalo krásné 2 měsíce ikdyž jsme se mu věnovali. Mnohdy jsem měla takové období že jsem ho nejraději chtěla vyhodit z balkónu, nechat venku, zmlátit ho, ale v tu chvíli by to nebylo dobré, když jednou rupnou nervy tak pak nevíte.

Teď už jsme měsíc v pohodě, jediný co je že Ronny nám pocuchal tak nervy, že až po takový době jsme se podívali na sebe. Zjistily jsme že jsme ho nevedli my správně. Že on to zkoušel, to ano, ale my jsme byli ti co ho měli vychovávat a zpacifikovat ne on. Dobrůtkovou metodu jsme zavedli intenzivněji a zabralo to. Nade vše ho miluji ikdyž jsem byla tolikrát v koncích nikdy bych ho někde nenechala, neuvázala ke stromu či dala do útulku. Tenhle článek je věnovaný všem lidem, kteří bezhlavě jednají až pak přemýšlejí. Přála bych si aby bylo méně opuštěných zvířat, proto to píšu. Je to moje osobní potřeba ukázat, že výchova není jednoduchá a že vás nečeká furt jen to dobré, ale musíme si to uvědomit dřívě nežli bude pozdě. Zkusme se podívat první na sebe do zrdcadla, protože obviňovat ty druhé to je strašně jednoduché!